Potulný národ komediantů přitahovalo naše stověžaté město odedávna. Nejrůznější kouzelníci, akrobaté a další potulní umělci přispívali svým předváděným uměním ke zpestření slavností konaných při příležitosti korunovací, svateb i poutí a jarmarků. Kočovní muzikusové, žongléři, saltimbankisté a pimprláci byli spolu s menažéristy základem pro pozdější velké cirkusy. Vedle této tradice komediantské zde však byla i tradice arén a kamenných divadel, mající své počátky již ve starověké Antice. Za první cirkus dnešního typu je označován podnik Angličana Filipa Astleye, který jej nechal postavit na Westminster Road v Londýně a brzy jej následují mnozí další. Za hlavní cirkusová města byla považována Paříž, Berlín, Petrohrad, Vídeň, ale ani Praha nezůstala dlouho pozadu. Roku 1802 a později ještě několikrát navštívil Prahu první cirkus Christopha de Bacha, který svou produkci předváděl v dřevěné boudě na Hybernském náměstí. A po Bachovi přijíždějí do Prahy další cirkusáci – Kleinschneck, Tourniaire, Guerra, Loisset, Price a jiní. Ti všichni však byli cizinci, a první český cirkus na sebe nenechal dlouho čekat. Je spojen se jménem provazochodce Josefa Beránka, který sňatkem s vdovou Dallmayerovou vyženil v roce 1828 její zadlužený cirkus. Ten později zvelebuje syn Emanuel Beránek, který Praze dává stálou cirkusovou boudu. On je také tím, kdo zavádí plynové osvětlení a první na plakátech uvádí i jména českých artistů. Beránkův hrdě nazvaný Národní cirkus předváděl nejen Pražanům vedle krasojízd také siláky, žongléry a např. vůbec prvního českého klauna Čížka. Od roku 1838 zde také působí další cirkus pražského rodáka Václava Slezáka, později cirkus Jungův a Němcův. Sláva a ohlas českého cirkusového umění se začíná šířit světem a mnozí čeští cirkusáci stojí u zrodu četných cirkusů ve světě. Slavné generace artistů, ale i tenťáků a muzikantů dobývají zahraniční podniky a přispívají k dobrému jménu české cirkusové školy, jejímž vyvrcholením byl ve 20. letech minulého století slavný cirkus Kludský. Ale vraťme se opět k zábavě začátku 19. století a k počátkům cirkusu. Lačné pražské publikum mohlo být vedle prvních velkých podniků rovněž svědkem neméně zajímavých atrakcí. Těmi bylo v té době vše nové, odlišné, vzácné a exotické. Akrobaté Ravel, Portes, Rappo či Terzi udivovali publikum svými kousky, stejně jako četní mágové a např. břichomluvci. Velkou atrakcí té doby byli i tzv. ohniváci, kteří vkládali ruce do roztaveného cínu, polykali olovo, chodili po rozpálených deskách, ba se dokonce nechávali vsadit do pece – např. Latour.

Stejně jako Prahu přitahovala vystoupení rychloběžců a vodochodců, kteří si sestrojovali monstra zvaná vodní boty a lyže, na nichž se snažili (většinou neúspěšně) přecházet Vltavu, pozornost Pražanů 1.pol. 19.století rovněž poutali akustici se svými zvukovými stroji a mechanismy a taktéž vynálezci, např. J.Božek, kteří předváděli za velkého zájmu pražského publika své vynálezy a technické novinky v podobě parních vozů a lodí. Velkou zábavou té doby byly i ohňostroje a panoramata měst.

Vzdělaní Češi přímo prahli po exotismech, a tak si na své přišli tzv. majitelé kabinetů všeho druhu, ve kterých předváděli živou, vycpanou i sušenou všehochuť živočišné i rostlinné říše světa. Sami byli cestovateli a kupci, kteří své zboží dokázali nevšedně prezentovat. Od těchto cestovatelů je už jen krůček k předvádění cizích národů. Ano, cizí národy měly v Praze té doby příchuť něčeho nevídaného a ojedinělého, a tak se zde ukazovali a ´vystavovali Bushmeni, Eskymáci, Arabové, Indové i černoši. Stejné obliby si získalo i předvádění lidí abnormálních, to jest trpaslíků nebo naopak obrů a obryň. Svou zajímavost měli i nadměrně tlustí lidé či lidé postižení – mrzáci bez paží a nohou, ale také např. vzácná siamská dvojčata a albíni. Na závěr výčtu atrakcí a zdrojů zábavy i poučení Pražanů 1.pol. 19. století si uveďme

2.

četné zvěřince. Zprvu zde byly málo ušlechtilé štvanice zvířat, avšak později začaly převažovat ukázky zvěře zámořské a exotické. Sloni, lvouni, krokodýli, šelmy i opeřenci a hadi, medvědi, ale i žirafy, byli zdrojem poučení dětí i dospělých o fauně světa. Pro úplnost zmiňme jisté blamáže v podobě mořských panen v kádích, lidských šupinatců nebo bílých černochů aj. Zkrátka tvor lidský je tvorem zvídavým a právě lidská zvídavost a touha vidět nevídané dala a zároveň dává příležitost různým kumštýřům.

Jak vidno, Praha začátkem 19.století měla o zábavu i vzrušení postaráno. Ani císařské dekrety z let 1795 a 1824 , zakazující takovéto produkce, nezabránily komediantům a artistům v pokračování jejich činnosti, která jim byla živobytím i radostí. Stejně jako tehdy i dnes tuto radost předávají dál.

mgr. Pavel Vaculík