DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

David Larible

Fenomén cirkusového klauna

(Mgr.Pavel Vaculík 2009)

Ač jsou všechny pozice v celkovém výsledku v cirkuse stejně důležité, je třeba se také v českých podmínkách poklonit jedné, přece výsadní, kdy je za krále manéže, jindy za duši cirkusu označován klaun, který je nejzobrazovanějším cirkusovým symbolem a určitě jedním z nejžádanějších očekávání nejen dětských diváků, mnohdy indikátorem úspěšnosti celého podniku.

Postava cirkusového komika moderního smyslu bavící diváky ve směšném kostýmu se stává neodmyslitelnou součástí představení na počátku 19.století a klauniády jsou určujícím prvkem cirkusu tedy již přes 200 let. Základem mu vedle akrobacie byla harlekýnská pantomima, kdy tradici do Francie zavedli a módou se zde stali angličtí clowni. Za prvního je uváděn Billy Sauders, který už v roce 1784 vystupoval v cirkuse Filipa Astleye jako clown a letos tedy postava slaví 225.výročí, ale traduje se i historka o inspiraci v opilém krasojezdci Tomu Bellingovi, kterého předvídavý ředitel nevyhodil, ale naopak mu zvýšil gáži za opakované výstupy „roztržitého“ manéžáka. Vytvoření masky klauna je připisováno Joe Grimaldimu a jako první český klaun je označována postava Čížka v pražském cirkusu Beránkových a o pár let později také klauna Veselého v jiném cirkuse Václava Slezáka, kteří byly průkopníky tohoto umění u nás.

Kolébku manéžové komedie však nehledejme v Anglii, odkud pochází jen název a maska, nýbrž ve Španělsku, Itálii a právě Francii, kde byli položeny nosné kameny této disciplíny a těžkého všestranného řemesla. Mimochodem o provázanosti starého kontinentu svědčí i fakt, že slavný pierot té doby nosil jméno Jan Křtitel Kašpar Deburau a traduje se, že se narodil v Kolíně francouzskému vojákovi a české matce.

Jak si (nejdříve se dle foneticky psaného říkalo klóni) začali od humorně tupých a otloukaných paňáců do svých entrée přidávat další prvky jako artistická čísla, hudbu, drezúru malých zvířat a další rekvizity, vzniká jejich dělení. My tak rozdělujeme dnes klauny a klaunessy na celovečerní a pasážové klauny, mluvící a pantomimické klauny, další jsou hudební, drezúroví, charakteroví a žonglující šašci a cirkus rozeznává i klasické augusty, klauny zrzavé, bílé tzv. flitrové, kteří byli šéfy klaunského kolektivu, roppely, arlecchiny, pantalony aj. a internacionalita kumštýřství je znát i na etymologii těchto slov z francouzštiny, italštiny, angličtiny aj. Začali se vytvářet a světovými cirkusy rychle šířit a předávat klaunérie, kdy mnohé se předvádějí dodnes. Dědily se však orálně a nesepsány, až Francouz Tristan Rémy zaznamenal na 150 těchto výstupů ve svých Klauniádách, které u nás vyšly v roce 1968 díky překladu a renomé našeho předního znalce JUDr. Jana Brabce.

Na starých plakátech velkých cirkusů tak často vidíme početné truppy komiků zvané přehlídky klaunů či sjezdy bláznů. V „největší podívané na zeměkouli“ a programu amerického cirkusu Barnum a Bailey, který k nám zavítal v „saisoně“ 1901, takové sdružení šprýmovných mužů a mezinárodní sjezd zahrnuje na 17 postav z různých zemí od clowna, tatrmana, šprýmaře, paňáci, lumpa, šaškáře přes kejklíře, Michla, šprýmovníka, harlekýna, blázna, podivína po přihlouplého venkovana, humoristického akrobata aj.

Nesmazatelně se tak do dějin cirkusu zapsala mnohá jména a velké postavy světového cirkusového dění a umění bez bariér jako Auriol, Porter, Boswell, bratři Frattelini, Zavatta, Bumbum, Rastelli, Rhum, Emmett Kelly, Medrano, Porto, Gherardiové, Riccoboniové, Menchiové, Coss, Rivel, Mopp, Bello Nock, fenomenální klaun Grock, ale i jména ruské školy Karandaš, Leonid Jengibarov, Oleg Popov či naši Beda Lak, Otakar James Vašta, Arnošt Janeček se svým koštafonem a vůbec hudební klauni Janečkové i četní ostatní mistři improvizace.

Poctivé klaunské řemeslo je vidět ostatně dodnes i v současných našich cirkusech Bernes, Humberto, Carini, Sultán, Cramer, osmdesátiletý klaun Bohouš vystupuje v cirkuse Alex, Prince a mnozí další, kteří dokáží osvědčenými buffonádami a groteskami bavit, zaujmout a rozesmát.

Je to velké umění, sám tváří v tvář publiku, s potřebou obrovské dávky fantazie, měnící se dle reakce diváků, nálady v cirkuse i potřeb manéže, kdy klauny „ častokrát bolí úsměv „ ...