DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

 .

.

.

.

.

.

 

 

 

 

 

 

 

      Problémy dneška

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S revolucí v roce 1989 postupně ztratil svou podstatu i Státní podnik Čs.cirkusů a varieté. Nechceme rozebírat dlouhotrvající a sporné problémy spojené s rozpadem této direktivní instituce, ale věnovat se právě tomu, co tento zánik nechal vzniknout. Jako houby po dešti po čase, kdy se být soukromníkem nesmělo nosit, začaly i v cirkusové profesi vznikat soukromé podniky. Podle střízlivého odhadu se takovýchto menších či větších a velkých cirkusů v naší zemi objevilo něco ke čtyřiceti
( dnes 2008 cca 30 ). A v tomto počtu je myslím třeba hledat příčiny dnešních existenčních problémů mnoha českých cirkusů ( ne nepodobná situace je i v ostatních státech bývalého východního bloku ). Nastala totiž doba, kdy je mnoho z těchto podniků na pokraji krachu a konce, jiné např. slavný Kludský už skončily. Otázka je nasnadě - proč je tomu tak a za jakou cenu je možné krachům zabránit ? V prvé řadě je to všeobecný nezájem o cirkusové umění a pohodlnost dnešního diváka, kterou nepociťují jen cirkusy, ale i např. kina aj. Je smutné vidět píli a dřinu cirkusáků odměňovanou poloprázdnými šapitó, ale dnešní doba je ve znamení shonu a spěchu a dospělý člověk nenachází času se zastavit. Jistě namítnete, že cirkus nepřijede do města tak často, ale průměrnému návštěvníkovi bohužel v lepším případě stačí vidět cirkusové představení jen jednou do roka. Při současném množství cirkusů, které je přiznejme si to, na tak malé území příliš veliké se často stává, že v krátkém sledu po sobě zavítají hlavně do větších měst podniky i dva tři ročně. Jsou země, kde vedle sebe stojí cirkusů více a pak rozhoduje kvalita i cena. A zde vyvstává další problém. Ne každý má finance na velký podnik spojený s velkými výdaji, a tak vznikly cirkusy malé až slabé. Je pouze otázkou času a soudnosti, kolik takových soukromníků přežije, ale zatím žijí na úkor cirkusů dobrých a velkých. Nechci tvrdit, že  co malý podnik, to rovná se špatný program a menší úroveň, ale vždy platilo, že za více peněz je více muziky. Začarovaný kruh zase ukazuje, že malý podnik představuje menší režii a že velké cirkusy jsou stěží sto, si při dnešních návštěvách na sebe vydělat. Avšak, kde tedy hledat řešení ?
Za prvé - cirkusáci by se měli snažit ( alespoň trochu ) už  konečně mezi sebou dohodnout. Co ředitel, to vlastní hlava, které přece nebude nikdo nic radit natož přikazovat, ale faktem zůstává, že cirkusy nemají předem rozdělená sezónní teritoria působení a potom si překážejí. Vznikají třenice, strhávají a přelepují se plakáty, přetahují se diváci a rozhodně na tom nikdo velké peníze nevydělává, nehledě na to, že se rodí nepřátelství bývalých kamarádů. Ve vlastním zájmu by se tedy  měli ředitelé, pokud je to jenom trochu možné a domnívám se, že při troše dobré vůle jde všechno, domluvit. Za druhé - je nutné se sjednotit a spojit i ve společném postupu ať už vůči úřadům a jejich diktátu cen za pozemky či proti např. ochráncům zvířat a jejich ničení, už proto, že více lidí, více zmůže  a hlas jednotlivce nemá potřebnou sílu. Za třetí -  je myslím opět otázkou času a potlačení osobní nevraživosti a pýchy, kdy se malé cirkusy začnou spojovat a tím zkvalitňovat jejich programy. Dnes, kdy nepřitahuje ani velikost, ale už ani zvučné jméno, je třeba oslovovat publikum především kvalitou. Nechci a ani mi nepřísluší tímto zamyšlením někomu něco radit, ani netvrdím, že právě toto je cesta ven z problémů, ale páni ředitelé, myslíte si, že Vám, pokud nechcete o své podniky přijít úplně a nebo pokud Vám nestačí trapnost průměru, nakonec zbyde něco jiného ?!!.

.
  Pavel Vaculík

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cirkus Andres

 

Národní cirkus Jo-Joo